Při práci jsem zjistila, že člověk musí mít tvrdé lokty. S kolegy jsme byli takoví sběrači mrtvol

Dvacet let pracovala u státní policie v Brně, a to na dopravních nehodách a operačním středisku JmK. Nyní ji již osmým rokem můžete zahlédnout na policejní služebně ve Slavkově u Brna, kde má pod palcem pětičlenný mužský kolektiv, s nímž dohlíží na celé město. O svých letech v roli státní policistky, ale také jako velitelky se rozpovídala slavkovská rodačka Radmila Fialová.

Co vás vedlo k práci u policie?

Byl to můj dětský sen. Vždy mě přitahovala akční a smysluplná práce, kde mohu pomáhat lidem a řešit složité situace. Od malička jsem věděla, že právě tohle chci dělat.

K této profesi není nutné mít vysokou školu – postačí maturita, čistý trestní rejstřík, fyzická a zdravotní způsobilost. Jak vypadá základní kurz v praxi?

Na vysokou školu samozřejmě jít můžete, ale úplně všem bez rozdílu platí povinnost absolvovat základní odbornou přípravu – kurz, který trvá dvanáct měsíců. Než se k němu vůbec dostanete, musíte projít zdravotní prohlídkou, splnit fyzické prověrky a nejdůležitější ze všeho jsou psychotesty. Teprve když tohle všechno zvládnete, můžete nastoupit k policii. U nás ve Slavkově chodí na praxi studenti například z vysoké školy Ambis nebo z vyšší odborné školy Trivis. Často mají představu, že s diplomem automaticky zamíří rovnou na kriminálku nebo na vyšší pozice – ale realita je jiná. Po dvaceti letech ve službě vím, že to takhle nefunguje. Ať máte maturitu nebo vysokou, všichni začínají stejně.

Pak už je tedy jedno, jestli ke státní či městské policii, je to tak?

Ano, v zásadě je to jedno. Já osobně jsem měla možnost si vybrat, na jaké oddělení u Policie ČR bych chtěla sloužit. Vybrala jsem si dopravní nehodovost a rovnou jsem nastoupila do služby na dopravce v Brně. Jakmile odsloužíte určitou dobu a získáte praxi, otvírají se vám další možnosti, kam se posunout. Práce u policie je velmi rozmanitá a každý si může najít oblast, která mu nejvíce sedí.

Změnila se podle vašeho názoru policejní práce od doby, kdy jste nastoupila do služby?
Ano, změnila se výrazně. Práce je dnes náročnější, zejména po psychické stránce. Ve společnosti obecně vzrostla míra agresivity a s tím se samozřejmě setkáváme i my. V posledních 10 až 15 letech také vnímám výrazný nárůst osob závislých na drogách, kteří dnes převažují nad těmi pod vlivem alkoholu. A práce s drogově závislými je mnohem složitější – často necítí bolest, hůře reagují na pokyny a jsou celkově méně předvídatelní. Navíc zde existuje i zdravotní riziko, například přenos infekčních nemocí, jako je žloutenka. Při zákrocích je třeba neustále dbát na bezpečnost a zároveň dodržovat všechny zákonné mantinely. Dnes už je běžné, že si lidé policejní zásahy natáčejí, a tak je kladen velký důraz na to, aby byl každý postup přesně podle předpisů a přiměřený situaci. Každý zákrok je třeba pečlivě vyhodnotit – aby obrana nebyla silnější než útok, který jí předcházel. Ve srovnání s obdobím před dvaceti lety je situace na ulici složitější a vypjatější. Člověk se musí naučit být pevný, důsledný a připravený – nestačí být pouze vstřícný. V některých situacích je zkrátka potřeba umět se prosadit a jednat rozhodně.

Práce na maloměstě musí být jiná než třeba v takovém Brně. Jak si myslíte, že se liší?
Rozdíl je opravdu výrazný. Brno je velké město, kde se něco děje prakticky neustále – nové případy přicházejí každou chvíli. Tady ve Slavkově je to mnohem klidnější. Někdy máme jeden případ za den, jindy se celý týden nic zásadního nestane. A pak přijde den, kdy se sejde víc událostí najednou. Je to proměnlivé, ale celkově určitě méně hektické než ve velkém městě.

S čím jste se setkávala ve službě u státní policie? A jak se to liší od současné, klidnější práce?
Ve státní policii to byly nejčastěji dopravní nehody – ty člověk neovlivní a při špatném počasí jich bývalo opravdu hodně. S kolegy jsme měli, bohužel, často “štěstí” na tragické případy, což bylo psychicky náročné. (Byli jsme takoví sběrači mrtvol). Na operačním středisku to pak byla směs různorodých situací – od rodinných sporů, přes krádeže až po loupeže. Prakticky cokoliv si dokážete představit, se tam dříve nebo později objevilo. Lidé volali neustále, často i zbytečně, a zneužívali tísňovou linku. Ta práce byla hodně psychicky náročná, ale také velmi pestrá. Oproti tomu dnes už většinu času trávím administrativou a do terénu se dostanu jen výjimečně.

Když říkáte, že je práce psychicky náročná – jak se policista vypořádává s vypjatými situacemi? Je k dispozici psycholog, nebo je to spíš individuální záležitost?
Je to hodně individuální. Když jsem před dvaceti lety nastupovala, pomoc psychologa se příliš nevyužívala. Člověk se s tím musel vypořádat sám. Zkušeností ale přibývalo a naučíte se přepnout do jiného režimu – když přijdete na místo činu, musíte okamžitě začít fungovat, uvažovat a hlavně jednat. Takové případy často končí u soudu, a je důležité nic nepodcenit. Teprve s odstupem času si člověk naplno uvědomí, co se vlastně stalo. Není to práce pro každého – je to život neustále obklopený negativními situacemi. Dlouhodobě se v tom nedá fungovat bez následků.

Jak náročné jsou psychotesty, které jste zmínila?
Psychotesty jsou poměrně náročné. Trvají zhruba osm hodin a člověk je po nich opravdu vyčerpaný. Často má pocit, že už ani neví, čí je. Následuje ještě pohovor s psychologem, který pokládá podobné otázky jako testy, jen jinak formulované – a velmi záleží na odpovědích. Prošla jsem za dobu, co sloužím, už řadou psychotestů a díky tomu už na lidech poznám, jestli se na tuto práci hodí či ne.

Jaká bývá motivace lidí, proč se rozhodnou pro práci policisty na klidnějším místě, jako je Slavkov?
U mě to byla kombinace osobních a profesních důvodů. Můj syn tehdy začal chodit na základní školu a po dvaceti letech u policie jsem cítila, že potřebuji klidnější režim. Na operačním středisku jsem sloužila ve směnách – den, noc, dva dny volna, někdy i tři noční po sobě. Pravidelná pracovní doba a stabilnější prostředí pro mě v tu chvíli byly důležité.

Kriminalistiky jsme se lehce dotkly. Zvažovala jste někdy kromě vámi již zastávaných pozic i jiné odvětví této práce? Zvažovala jste někdy práci v jiných policejních oblastech než těch, které jste si už vyzkoušela?

Ano, po deseti letech strávených u dopravních nehod jsem cítila, že potřebuji změnu. Člověk chce další profesní posun, nové výzvy, naučit se něco jiného. Nastoupila jsem tehdy na operační středisko, kde je práce velmi dynamická. Zajímala mě také kriminální činnost, především vyšetřování vražd. Ale s ohledem na rodinu a časovou náročnost této oblasti jsem to nakonec zavrhla.

Přesuny z městské policie ke státní, a naopak jsou běžnou praxí. Co je z vašeho pohledu častější a proč se to tak děje?

Tak ze své praxe bych řekla, že většinou státní policisté přechází k městským. Většinou po letech služby, když už mají nárok na výsluhu. Hledají pak klidnější pracovní prostředí, stabilnější režim a jasně danou pracovní dobu. Díky předchozím zkušenostem se navíc v práci dobře orientují, což jim usnadňuje přechod.

V polovině března jste absolvovala zkoušky, jsou pro každého policistu nehledě na funkci stejné?

Ano, zkouška odborné způsobilosti je ze zákona povinná pro každého policistu – bez ohledu na to, zda jste řadový strážník nebo velitel. Absolvuje se každých pět let. Po čtvrté úspěšné zkoušce už získáte certifikát na dobu neurčitou.

Ve zkoušce je třeba znalost zákonů, které se mění. Ze zákona jsou také dané pravomoci městské a státní policie. Ta městská jich ale zase tolik nemá, dalo by se to tak říci?

Dnes už bych řekla, že pravomoci městské policie postupně narůstají. Děje se to i kvůli tomu, že u státní policie je dlouhodobý nedostatek lidí a část agendy se přesouvá právě na městskou.

Takže i u policie obecně (jak městské, tak státní) je nedostatek zaměstnanců?

Ano, personální podstav trápí jak státní, tak i městskou policii. Třeba v Brně je to dlouhodobý problém. Zájem o tuto práci celkově klesá – často kvůli výši platu, náročnosti a míře zodpovědnosti. Momentálně je největší konkurencí armáda, která nabízí lepší finanční podmínky.

Přes to, že to bylo vaše vysněné povolání, štve vás něco na vaší práci?

Určitě. Nejvíc asi to, že v mnoha případech chybí jednotnost postupů. Každé město si některé věci vykládá trochu jinak – co platí ve Vyškově, neplatí v Bučovicích. Navíc je stále cítit rozdíl v tom, jak se pohlíží na městskou policii. Třeba během covidu jsme fungovali jako součást integrovaného záchranného systému, ale přístup k nám se často mění podle toho, jak se to zrovna hodí „nahoře“. To mi přijde nefér – ale bohužel je to věc, kterou z mé pozice neovlivním.

Co tak dělá velitelka policie ve volném čase?

Ve svém volném čase se ráda věnuji čtení, turistice, zahrádkaření a thajskému boxu. Čtu různé knihy, které mě inspirují a rozšiřují obzory. Ráda chodím na procházky do přírody, kde si užívám klid a krásu okolí. Zahrádkaření mě baví, dává mi radost z pěstování rostlin. A thajský box, který trénuji pod vedením skvělého trenéra Bohouše Chudáčka, mi pomáhá zlepšovat kondici, sílu a disciplínu.