Chceme sport šířit a popularizovat.. Nemůžu dětem atletiku předvádět s pupkem

Společně s dalšími trenéry atleticky zdokonaluje své svěřence už od roku 2010. Čemu slavkovská atletika vděčí za své úspěchy a kde naopak spočívá její úskalí? Zeptali jsme se Jakuba Navrátila, předsedy atletického oddílu Atletika Slavkov u Brna.

Kolik v současnosti funguje v atletice trenérů?

Trenérů je momentálně jedenáct.  Ne všichni z nich ovšem vydrží. Je to taková řehole a dost velký závazek, který vstupuje do osobního, rodinného a pracovního života. Na druhou stranu je to z mého pohledu velmi naplňující, když vidíte, že se dětem něco daří. Letošní rok je pro nás milníkem, kdy se našemu svěřenci Honzovi Fialovi podaří dosáhnout největšího úspěchu za celou historii klubu – dostat se na juniorské mistrovství světa v peruánské Limě. Co mě mrzí je, že se to nepodařilo i Markovi Hrubému. Oba spolu trénují, a proto je Honzův úspěch i Markův. Jsou úžasná tréninková dvojka a mají skvělou morálku a poctivý přístup. Jak často říkám: bez Honzy Fialy by nebyl Marek Hrubý a bez Marka Hrubého by nebyl Honza Fiala.

Už podle náboru vyspaného na 4. září je vidět, že o atletiku je velký zájem. Nedostanou se tam proto všichni. Je váš nábor určený pouze pro ty nejmenší?

Určitě jsou zde atleti, kteří sem chodí od první třídy – mladší nebereme. S nimi je to občas náročnější. Koneckonců u nejmladší skupiny je to zkrátka fakt, že s nimi to není žádná velká atletika – učí se pouze nastoupit a běhat tak, aby pochopili základ. To je ale realita všech sportovních kroužků. Jak naši svěřenci stárnou a jsou ve třetí či čtvrté třídě, už to atleticismem začíná zavánět. V kategorii mladšího žactva, tedy v šesté třídě,už se bavíme o velké atletice, kde jsou obsaženy téměř všechny disciplíny.  Nábor je však určen pro všechny kategorie.  Není pravidlem, že děti musí začínat v nejmladší kategorii. Často se stává, že někdo přijde v pozdějším věku. Chceme sport šířit a popularizovat, a to obzvlášť v dnešní době, kdy je to občas tragédie. My sice žijeme v nějaké pocitové sociální bublině a myslíme si, že všechny děti se hýbou a jsou šikovné, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Všichni spíše koukají do mobilů a sedí doma. Pohybu je tak žalostně málo.

Jak probíhá takový nábor? 

V prvé řadě nábor není určující. Občas mají rodiče zkreslenou představu o atletice – přemety ani salta v atletice opravdu neděláme. Děti samy ani neví do čeho jdou, a proto je nejlepší, když přijdou a vyzkouší si to samy. Bohužel to děláme formou talentových zkoušek, což se mi bytostně příčí. Ze zkušenosti vím, že to není ideální – samotné děti přijdou nervózní, neví, co mají dělat a nechápou to. Z šedesáti zájemců můžeme vzít do každé skupiny omezené množství dětí. Bohužel kvůli nedostatku trenérů je vždy nejisté, zda se nám vůbec podaří otevřít novou nejmladší skupinu. I děti, které jsou šikovné, musíme proto odmítat. Důležité je ale vytrvat, ozvat se za měsíc či dva, kdy někdo může odpadnout, nebo přijít na nábor za rok. Máme v týmu i jednoho neúspěšného z prvního náboru a teďsbírá nejvíce medailí.

V čem spočívá úskalí slavkovské atletiky?

Bojujeme hlavně s nedostatkem trenérů, nedostatkem sportovišť a přetlakem dalších sportů na počet tělocvičen. Máme samozřejmě skvělý stadion, který nám závidí půlka republiky a to, že se jej povedlo dostat do takové podoby je rovno zázraku. Nebylo to za pět dvanáct, ale deset minut po dvanácté. Nejvíce problémů však nastává v období zimních tréninků. V zimě je na stadionu tma, vnitřní prostory na základní škole Komenského pro nás nejsou vhodné, nebo dostupné a tím pádem nám zbývá Tyršovka či ISŠ, kam chodí trénovat více sportovních kroužků. Pro starší skupiny se alespoň snažíme domlouvat různá cvičení či posilovnu ve Fit studiu na Koláčkově náměstí nebo jezdíme do Brna do atletického tunelu. Halová atletika se tak v podstatě nedá dělat. Nejbližší hala na úrovni se nachází v Ostravě. Slabou útěchou pro nás je, že tyto podmínky panují pro všechny stejně po celé republice.

Jak dlouho atletiku a konkrétně starší přípravku (10-12 let) trénujete?

Se starší přípravkou se mi do toho prolíná i mladší žactvo. Nyní je to nastaveno tak, že s dětmi postupujeme dál. Je nešikovné mít trenéry rozdělené podle skupin, protože je důležité si s dětmi budovat vztah a to trvá minimálně dva roky. Přijde mi, že systém, který máme teď se osvědčil. Podařilo se nám v krátké době rychle dostat nahoru. V roce 2010 jsme byli kroužek se čtyřmi trenéry, kteří trénovali především vlastní děti. Začínali jsme s deseti svěřenci, poté dvaceti … a a nyní je jich 200. Nebyl jsem prvotní zakladatel, s první myšlenkou přišel nestor slavkovské atletiky Zdeněk Vičar a oslovil ty, které by to mohlo zajímat.

Čemu přičítáte to, že se vám nyní v atletice daří a přicházejí úspěchy?

Velmi rychle se nám dařilo být úspěšní, poměřovat děti s atlety z mnohem renomovanějších klubů z celé republiky. Daří se nám závodníky dostávat na velké akce typu Mistrovství republiky či mezikrajské utkání, výběry jižní Moravy. Přijde mi, že je to dáno tím, že jsme se dětem věnovali trochu jinak, než se to dělá v okolních klubech.

Každý je dobrý na jinou disciplínu. Funguje to tak, že děti trénují pouze to, co jim jde nejlépe, nebo je učíte všestrannosti?

Až do mladšího žactva, tedy dvanácti let se snažíme, aby děti trénovaly vše – běhaly, skákaly, házely, vrhaly. Samozřejmě s postupným věkem se odkryje, kdo je v čem silný. Ty nejšikovnější se snažíme alespoň částečně směřovat do atletických vícebojů.

Která disciplína je vaší specialitou, kde si slavkovská atletika může věřit?

Momentálně je to jednoznačně koule. Je to disciplína, která je naší vizitkou – pyšníme se dvěma elitními koulaři. V kategorii dorostu jsou to potom skvělí výškaři. V žactvu zase máme vynikající sprintery, kteří se účastnili Olympiády dětí a mládeže v Českých Budějovicích a byli velmi úspěšní.

Během takových momentů vás určitě děti na závodech těší a je to inspirace do dalších tréninků. Bylo období, kdy jste si říkal, že už na to nestačíte a nechcete svěřence dále trénovat?

To jsem si říkal v průběhu letošního roku. Bylo to tím, že tréninky probíhaly na úkor rodiny, práce a dalších věcí. Když ale přijde úspěch, člověk si zase řekne, že to za to stálo.

Vy sám jste dělal atletiku? Měl jste vždy blízko ke sportu?

To jsou možná silná slova. Atletiku jsem dělal, ale jen velmi okrajově. Až na střední škole jsem tomu začal více propadat a do toho jsem závodil na kole a hrával basket. Až v dospělém věku jsme se začali účastnit Slavkovských devítibojů, jež zde pořádala spřátelená organizace Austerlitz Adventure. Každý, kdo, si to zkusil, zjistil, že podruhé už do toho nejde (smích). Víceboj – většinou desetiboj (ve slavkovské verzi původně chyběla disciplína skok o tyči) bývá obvykle rozdělený do dvou dnů, kdežto zde to bylo v jednom dni.

Zvládáte skloubit atletiku s prací a dalšími koníčky?

Není to snadné, ale mojí prioritou je najít si čas především pro rodinu a sport. Za první mě to baví a za druhé, přece nemůžu dětem něco vysvětlovat a předvádět to s pupkem.  Důležitá je každodenní zkušenost. Ideální představa se však vzdaluje od toho, co je reálné a možné. Je to i tím, že jsem utrpěl funkci předsedy, kterou nikdo nechce dělat.  Není totiž snadné řešit veškeré finance, přihlášky a organizovat závody. Když už máme stadion, snažíme se zde pořádat různé akce – mimo jiné i mistrovství republiky v roce 2020. Kdybychom měli více rozhodčích a dobrovolníků, můžeme uspořádat jistě něco většího. Pomocníci zpravidla už nepřijdou za párek či za pivo, ale očekávají i finanční odměnu…

Co vás tedy čeká v budoucnu?

Letos se poprvé připravujeme na European kids athletics games 2024, které pořádá legenda české atletiky Ctibor Nezdařil zvaný Čiba. Závod se koná v Brně na stadionu pod Palackého vrchem na sportovišti VUT. Celkově se zúčastní 2300 atletů z celé Evropy. Slavkov zde bude mít zastoupení 20 závodníků z kategorií od starší přípravky až po žactvo. Začátek je v pátek 31. srpna a konec 2. září, tudíž jsme zvědaví, jak se to našim svěřencům povede. Jde o velkou akci se zahajovacím ceremoniálem s nástupy s vlajkami v jednotlivých národních či oddílových dresech, podobně jako na olympiádě.

Čím byste namotivoval čtenáře k atletice či sportu samotnému?

Určitě bych vyzdvihnul atletiku jako královnu sportu. Zároveň v dnešní době představuje atletika jeden z mála sportů, který není finančně nijak náročný. Děti potřebují běžecké tenisky, kraťasy a jak říká kolega – poličku na medaile. Je to krásný sport, není nutné se nějaké atletické disciplíně věnovat na stadioně. Olympijský vítěz v desetiboji Robert Změlík se vypracoval tak, že skákal doma na dvoře do písku a házel na poli míčkem. Sport se dá dělat kdekoliv a určitě se po sportu budete cítit skvěle. Když si člověk navykne, že musí přijít na trénink a trénink musí mít řád – rozklus, rozcvička, hlavní náplň, výklus a protažení, tak mu to vnese řád i do samotného života.

Trenéru Jakubu Navrátilovi děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho sportovních úspěchů jeho svěřencům.

*Desetiboj = běh na 100 metrů, skok do dálky, skok do výšky, vrh koulí, běh na 400 metrů, hod oštěpem, běh na 110 překážek, hod diskem, skok o tyči, běh na 1500 m