Martina se pere se životem jako lvice. Porazila rakovinu a přežila vážnou autohavárii

Nenaříká na nepřízeň osudu

Přesto nenaříká na nepřízeň osudu a těžký život. Naopak! S přicházejícími obtížemi se pere jako lvice. Je plná optimismu a plánů do budoucna. V domečku, který právě prochází rekonstrukcí, mne vítá usměvavá žena. Pahýl levé ruky zakrývá ponožka, protože má končetina zhoršené prokrvení a je na ni stále zima. Přesouváme se do kuchyně a hostitelka se hned v úvodu ptá: „Dáte si něco k pití?“ Zručně si upevní do speciálního držáku plastovou láhev a otvírá ji pravou rukou. „Víte, známí se diví, kolik toho zvládnu i bez chybějící ruky. Mají pravdu, ale na druhé straně je fakt, že toho sice zvládnu hodně, ale také mi to hodně dlouho trvá,“ říká se smíchem.

Jednou rukou seká dřevo

Vzápětí na dvorku vidím, jak se Martina umí ohánět se sekyrkou při štípání dříví a za pomocí vychytávek umí také nakrájet třeba cibuli. Zároveň přiznává, že když jí někdo nakrájí maso, tak tím ušetří spoustu času a je za to ráda. Není pro ni ale problém připravit na Vánoce třeba bramborový salát. Kromě toho také ráda peče.

Když si sedneme u stolu a paní Martina začne vyprávět, co všechno prožila, uvědomuji si, že přede mnou sedí žena, pro kterou není vlastně nic problém. Na vše se dívá optimisticky a něco dobrého se snaží vidět i v tom, pod čím by se jiný člověk zhroutil a přežíval na psychofarmakách.

Nádor nebolel

„V roce 2006 jsem měla při lyžování úraz, kdy se mně podařilo vyhodit koleno. Byla jsem tehdy venku sama s dětmi a je pravda, že to šíleně bolelo. V prvním okamžiku jsem měla chuť doopravdy brečet. Navzdory bolesti jsem ale věděla, že musím vstát a dojít domů. Úraz mne přinutil marodit, a tak jsem se rozhodla absolvovat další zdravotní prohlídky, na které nebyl delší dobu čas. Při nich mně byl diagnostikován nádor v prsu,“ vzpomíná žena na jeden milník svého života.

V Masarykově onkologickém ústavu v Brně jí tehdy lékaři řekli, že přišla za pět minut dvanáct, protože nádor byl už o velikosti pingpongového míčku. „Neměla jsem žádné problémy a nic mě nebolelo. Odoperovali mně jedno prso a absolvovala jsem šest chemoterapií. Poté jsem se dostala do částečného invalidního důchodu,“ připomíná dobu před čtrnácti lety statečná žena.

Po roce si nechala udělat plastiku prsa z vlastního tuku na břiše. „Zhruba o dva měsíce později jsem byla povolána k posudkové komisi, kde mně stařičký pan doktor sdělil, že pokud jsem si nechala udělat plastiku, tak jsem už zdravá a žádný invalidní důchod nepotřebuji,“ popisuje svůj zážitek Martina Ruská. Následně si proto v práci zvýšila pracovní úvazek a časem se ve Slavkově u Brna stala vedoucí sestrou v nově otevřeném Domově s úsměvem se specializací na nefrologické pacienty. Ve volném čase se věnovala turistice, ráda jezdila na kole i motorce a plavala.

Vojákem v záloze

Se svým studiem se pochlubila na facebooku, kde jí v reakci na zveřejněný status kamarádka ze zdravotní školy napsala, že zase na stará kolena vstoupila do zdravotních armádních záloh. „Moc mě to zaujalo, protože už v té době byli v aktivní záloze armády manžel i syn. Začala jsem zjišťovat, jestli by mne vzali také. Samozřejmě, že jsem upozornila na svou prodělanou rakovinu, a že se léčím také s vysokým tlakem a štítnou žlázou. To ale nebyl problém. Podmínkou ovšem byla vysoká škola. Nakonec jim stačilo, že jsem školu právě začala studovat,“ vzpomíná na další milník svého života akční žena.

Zdravotní armádní zálohy zrovna v té době hledali staniční sestru.  Podmínkou k přijetí bylo absolvovat armádní výcvik, který byl pro zdravotníky zkrácený na čtrnáct dnů. „I tak to bylo drsné! Nebyli na nás sice tak tvrdí jako na běžné vojáky, ale rozhodně nás nešetřili a bylo to náročné. Na vojnu jsem ve Vyškově narukovala přesně na své pětačtyřicáté narozeniny. Zjistila jsem tam, že nemám moc dobrou fyzičku. Byly okamžiky, kdy jsem si říkala, jestli mně to stojí za to. Nakonec jsem ale vše zvládla a složila vojenskou přísahu,“ popisuje své prožitky žena mnoha aktivit.

Auto spadlo z mostu

O čtrnáct dnů později, což bylo 29. září 2017, jela poprvé do Zlína na zahájení studia na vysoké škole. Při cestě zpět do ní zezadu narazilo auto řidiče, který měl za volantem mikrospánek. Přestože svůj vůz na poslední chvíli strhl, narazil do Martinina zadního nárazníku. Její auto narazilo na svodidla, vylétlo do vzduchu a poté spadlo z mostu.

Martina byla při nehodě vážně zraněná. Na pravé ruce měla zlomené obě kosti, dvakrát zlomenou stehenní kost, proraženou lebku i hrudník a levá ruka jí zůstala viset jen na kousku kůže, takže došlo k tepennému krvácení. Přes velké neštěstí ale měla štěstí. První pomoc jí totiž poskytl muž, který krátce před tím prodělal školení první pomoci právě na podobná zranění. „Školil je tehdy zdravotník, který pracoval při misiích v Afganistánu. Při školení se mimo jiné zaměřil i na to, jak se zachovat, kdyby byla utrhnutá ruka či noha. Můj zachránce se nebál krve a pohotově zareagoval. Věřím, že je nad námi Bůh, který vše řídí. Toto nemohla být náhoda,“ tvrdí žena, která si z celé nehody ani několika dnů před ní a potom nic nepamatuje.Záchranáři ji transportovali vrtulníkem do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde prožila bezmála čtyřměsíční léčbu.

„Se ztrátou ruky se mně podařilo vyrovnat už v nemocnici. Říkala jsem si: „Nemám sice ruku, ale život jde dál. Mohlo to všechno dopadnout mnohem hůř! Mohl ze mě být ležák, kdy bych byla zcela závislá na pomoci druhých, což by pro mne bylo mnohem horší. Bylo to těžké, ale na druhé straně také dobrá zkušenost, když jsem se na vše nedívala z pohledu zdravotní sestry, ale jako pacientka. To jsem si ale už také prožila při rakovině,“ připomíná Martina s úsměvem na tváři. Hned vzápětí upozorňuje, že návrat domů byl přesto krutý, protože se musela naučit s novým hendikepem o sebe sama postarat.

Po dlouhé léčbě a následné rehabilitaci se Martina Ruská ocitla v plném invalidním důchodu a získala průkaz ZTP. Vloni jí byl plný invalidní důchod uznán definitivně, ale posudková lékařka jí nepřiznala průkaz ZTP, takže například nemůže parkovat na místech pro invalidy. „To je pořádný problém například při nastupování a vystupování z auta. Po úrazu mám totiž poškozenou i pravou ruku. Vloni v říjnu jsem se proti odebrání průkazu odvolala. Zatím jsem nedostala žádnou odpověď. Věřím ale, že mé odvolání uznají,“ doufá Martina, která za volantem nového speciálně upraveného automobilu seděla už čtyři měsíce po autonehodě.

Touží po robotické ruce

Svůj boj s novou životní situací nevzdává. V současné době se snaží získat souhlas zdravotní pojišťovny, aby si mohla pořídit robotickou ruku. „Pokud se mně ho podaří získat, tak by potom byla ruka hrazená od pojišťovny z povinného ručení viníka nehody,“ popisuje komplikovaný proces Martina Ruská. Robotická ruka vyjde zhruba na milion korun a byla by pro ni velkou pomocí.

Kolegové pomohli sportem

Vloni ji udělali velkou radost kolegové z firmy B. Braun. Zaměstnavatel je totiž motivoval, aby sportovali a následně jejich nasportované kilometry a spálené kalorie proměnil v peníze. V rámci adventního večera v s Dobrými anděly proto Martina Ruská převzala v Národním muzeu v Praze od své firmy šek na padesát tisíc korun. Za získané peníze si bude moct pořídit elektrokolo s potřebnou úpravou pro lidi s amputovanou rukou.

Chce pomáhat druhým

„Budu zase jezdit na kole a můžu se pak také účastnit projektu Plníme sen pohybem a pomoct dalším lidem, jako mně pomohli mí kolegové,“ plánuje Martina. V současné době začala psát knihu o svém životě. „Chci poděkovat Bohu, že jsem přežila rakovinu i autonehodu. Věřím, že se mnou má nějaký další plán. Kdybych touto knihou dala druhým lidem, kteří se ocitnou v nějaké podobné situaci jako já, sílu kráčet navzdory obtížím života dál, tak budu moc ráda,“ prozrazuje svůj záměr žena, která si na nic nenaříká a nenadává na úděl života. Navíc je dobrovolníkem humanitární organizace ADRA. V blízké době ji čeká školení, aby mohla dělat koordinátora dobrovolníkům, kteří budou docházet za klienty Domova s úsměvem ve Slavkově.

Autor a foto: Lenka Fojtíková.

Zdroj: Zpravyzmoravy.cz