Nikdy jsem nechtěl být knězem, pak přišel čas to s Bohem řešit

Řeč je o faráři a děkanovi P.* Jiřím Janouškovi, který svoji činnost zde ve Slavkově s vděkem dělá již rok a půl. Vidět ho můžete sloužit na mších nejen ve slavkovském chrámě, ale i v Hodějicích, Heršpicích či Němčanech. V dalších farnostech spadající pod slavkovské děkanství funguje jako děkan. Jak si letošní advent užívá, jaká byla jeho cesta k církevní službě anebo co rád dělá ve svém volném čase jsme zjistili na zasněženém předvánočním setkání.

Minulou neděli jsme vkročili do adventní doby. Co konkrétně pro Vás advent znamená?

To je těžká otázka. Já bych definoval advent jako radostné očekávání něčeho, co přijde. Přirovnal bych to nejlépe k dětem, které se těší na Vánoce – ví, že přijdou, ale pokaždé s sebou přinesou něco nového. Je to pokaždé nový zážitek, nová radost. Těžko můžeme říct, že Vánoce jsou vždy stejné.

Otče, pocházíte z Vysočiny, konkrétně z Budišova. Vracíte se na tato místa v době svátků?

Navštěvuji rodiče, ale to spíše mezi svátky. Letos máme naplánované setkání po svátcích kolem 27. prosince. Potkáme se zde všichni – i s mými dalšími třemi sourozenci.

Spousta lidí na Vánoce dodržuje tradice. Jsou nějaké, které dodržujete Vy, otče? Mají některé i světský původ?

Omezuji se především na ty křesťanské. K tomu patří hlavně návštěva mší svatých, betléma. Možná se to nedá zařadit mezi tradice, ale i setkání u vánočního stromu anebo u betléma jsou také krásné novodobé zvyky, které přispívají k duchu Vánoc.

A sledujete pohádky?

Ano, pohádky mám rád. Moje nejoblíbenější svého času byla Tajemství staré bambitky.

Je něco, co si o Vánocích nikdy nenecháte ujít?

V podstatě zmiňované pohádky, které se snažím sledovat. Pro mě i Vánoce jsou spojeny s pohádkami. Je to také o nějakém hledání času, ale snažím se je sledovat. A čas si na ně musím udělat!

Spousta nevěřících 24. navštěvuje půlnoční mši jako takovou tradici. Co ale děláte přes den 24. než nadejde čas půlnoční?

I na půlnoční mši se musím nějakým způsobem připravit. Jak říkáte, přicházejí nevěřící a hledající a je hezké najít způsob, jak je oslovit. Zde budou probíhat dvě „půlnoční“ mše – jedna pro děti o půl čtvrté, kam jich chodí mnoho a druhá, která se bude konat v 10 hodin večer. Přes den mám volno – tedy čas na pohádky!

S ohledem na to, že se blíží konec roku 2024, co byste řekl, že pro Vás tento rok znamenal či symbolizoval?

Troufal bych si říct, že „normálnost“. Bohudíky se nic závažného nestalo, alespoň tak to vnímám já. Samozřejmě povodně zasáhly celou republiku, ale Slavkov to díky bohu nijak nepoznamenalo. Člověk soucítí s ostatními, ale nám se to vyhnulo. Ale dost o povodních!

Máte pravdu. Připomeňme si raději něco veselejšího. Co se Vám jako první vybaví při ohledu nazpět a cítíte za to vděk?   

Vybaví se mi hlavně práce s mládeží. Letos se uspořádali tuším čtyři tábory a je velká radost, když se děti snaží být pohromadě. Mládež vytváří program pro mladší – je hezké to vidět.

Když jste nastupoval do slavkovské farnosti, dozvěděli jsme se o Vás, jak jste začal svou profesní dráhu. Pojďme si to jen na krátkou chvíli připomenout – vyučil jste se opravářem zemědělských strojů v Třebíči, pak jste pokračoval v maturitním oboru podnikání ve strojírenství. Po maturitě jste pracoval v továrně jako svářeč a zámečník. To je vcelku odlišná životní cesta, než kterou vedete nyní. Pamatujete si, kdy jste se rozhodl, že studium teologie a posléze i služba je něco pro Vás?

Jak jste uvedla, jsem vyučen a hned poté jsem si udělal maturitní nástavbu, ale v podstatě jsem nikdy nechtěl být knězem. To skutečně přišlo až později. Bůh si mě svým způsobem povolal. Já jsem se trošku bránil, nechtělo se mi a byl to takový vnitřní boj mezi mnou a pánem Bohem. Jsem rád za čas, který jsem mohl strávit prací v továrně, kde jsem pracoval zhruba dva roky. Díky tomu jsem měl čas řešit tento boj s pánem Bohem a pak jsem ve 22 letech udělal konečné rozhodnutí a přihlásil jsem se na studia.

Současně s církevní činností děláte i soudce zpravodaje na diecézním církevním soudě v Brně, na kterém jste začal působit po studiích a zisku titulu ICLic.* z církevního práva na lublinské univerzitě. Byla pro Vás práva něčím vysněným?   

Poté, co jsem se stal knězem, jsem asi o pět let později začal studovat distančně v Lublinu. Souběžně s mou činností ve Slavkově stále pracuji na brněnském soudu. Právo byl obor, který mě zajímal vždycky. Když jsem se pro něj rozhodl, tou dobou jsem působil na farnosti ve Vysočině, kde čas nebyl tak exponovaný a mohl jsem si dovolit studovat. Bylo to svým způsobem i využití volného času.

Jak náročná práce to je souběžně s děkanskou „pozicí“?

Když jsem byl ještě auditorem, bylo to náročnější. Jezdil jsem pracovat pro soud průměrně dva dny v týdnu. Nyní jakou soudce jezdím pouze dva dny za měsíc a dá se lépe časově zvládnout. Často se na určité věci mohu vyjádřit z pohodlí domova, takže je to takový home office. Je výhoda, že i dekrety mohu vydávat touto cestou a jezdit na soud zejména až na rozsudky.

Jaké vzpomínky na svoje začátky v církvi máte? Co Vám utkvělo?

Každý začátek se musí člověk učit něco nového. Ve všech oborech to tak je. Utkvěla mi velká zkušenost v rámci oprav – hned jako novokněz jsme začali opravovat faru v Lužicích.

Tyto opravy jsou ale vcelku běžné. Faráři musí dnes být tak trochu všestranní – mít vhled do ekonomiky, zvládat trochu managerské práce a podobně…

Říkáte to správně. Musíme trošku rozumět všem oborům. Naštěstí i na tohle máme zaměstnance, kteří nám v tomto pomáhají a mám se tak na koho obrátit. Výhodou to ale je a že člověk už ledacos opravil.

Stíháte kromě mší, soudů a všech Vašich povinností i vydechnout a máte čas na Vaše zájmové aktivity?

Času moc není, ale snažím se to aktivně vyhledávat. Dal jsem si závazek, že budu aktivně odpočívat i v rámci psychického zdraví. Mám takový jeden velký koníček a tím je potápění. V Egyptě a na Maledivách to byl velký zážitek!

*P. = páter, označení římskékatolického kněze

*ICLic – licenciát kanonického práva, označuje titul církevního práva, jenž je udělován na některých evropských či amerických vysokých školách, uděluje se od středověku