Restaurování soch v zámeckém parku pokračuje

Například restaurátorka Dana Macounová se této práci věnuje i mimo Evropu. Sochám se podle ní nedostalo od sedmdesátých let minulého století žádné odborné péče ani základní údržby, což se na jejich stavu významně podepsalo.

„Jsou poškozeny především vlivem povětrnosti a také díky jejich těsnému obklopení zelení. Nárůsty řas, lišejníků i mechů výrazně přispívají k poškozování povrchu, čímž ztrácíme detailně a precizně provedené tvary. Tento jev se nedá bez pravidelné údržby zastavit a kámen také vlivem prudkého střídání teploty nebo působením srážek přirozeně zvětrává,“vysvětlila.

Očišťování povrchu od nánosů špíny a mechů, kterým se v původním mušlovém vápenci daří, je zdlouhavá práce. „Za zámek a park, kde jsou sochu umístěny, mohu říci, že jsme velmi rádi, že se každý rok podaří renovovat část sochařské výzdoby a vnímáme, že park tím získává na ještě větší atraktivitě,“ pochvalovala si ředitelka zámku Eva Oubělická.

Restaurování obsahuje mnoho kroků, které odborníci po celou dobu práce podrobně fotograficky i písemně zapracovávají do nezbytné dokumentace. Zahrnuje ošetření biocidním prostředkem pro redukci osídlení povrchů mikroorganismy a vyššími rostlinami. Předzpevnění povrchu kamene je zase nezbytné před čištěním mokrou cestou za použití regulované horké vody a páry. Následuje hloubkové dozpevnění degradovaných částí kamene.

REDUKCE SOLÍ

Po takzvaném abrazivním dočištění tmavých depozitů a krust mikrotryskáním odborníci pokračují odstraněním starých nevhodných či dosloužilých vysprávek a doplňků. „Po těchto krocích je na řadě redukce solí, které v kameni působí poškození související s rekrystalizačními cykly. Následně doplňujeme chybějící části, římsy architek, olámané draperie, prsty, nosy, oční víčka a podobně. Jsou to také větší doplňky, většinou celé ruce, paže,nohy či hlava,“ vyjmenovala Macounová.

Posledním krokem je pak povrchová úprava. „Díky ní zacelíme poškozený povrch, čímž zmírníme průnik vody do porézního systému kamene a zpomalíme tak znovuosídlení biologického napadení. Povrchová vrstva se tak stává takzvanou obětní vrstvou a nejenom, že sochy preventivně chrání, ale také na sebe přebírá roli prvního degradovaného povrchu. Pro udržení této strategie je však potřeba následná pravidelná údržba,“ doplnila restaurátorka.

V době jednoho roku, tedy jedné restaurátorské sezóny, která trvá zhruba od dubna do října, zrestaurují ve Slavkovském parku přibližně devět soch.

„Letos to jsou konkrétně to jsou čtyři vázy a dále sochy Théseus, Omfalé, Hudba, Ceres a Herkules. Z venkovních soch, po dokončení této v pořadí již čtvrté etapy restaurování, zbývá už pouze osm kusů situovaných v parku. Zbylých osmnáct sochařských děl se již nachází v interiérech zámku a s jejich restaurováním se v současné době nepočítá,“ uvedl Dalibor Kašpar z Odboru správy majetku, investic a rozvoje města.

Restaurátorský tým tvoří dle náročnosti aktuálně prováděných prací až deset lidí. Každá socha dostává tolik péče, kolik potřebuje. „V některých případech provádíme také rozsáhlé rekonstrukce chybějících částí soch, a to se potom naše práce stává ryze sochařskou, tedy více uměleckou, avšak plnou pokory k originálu. Pracujeme pak tak dlouho, dokud nenajdeme vhodný tvar a pozici doplňku, abychom se před autorem nemuseli stydět,“ zdůraznila Macounová.

NOTNÁ DÁVKA TRPĚLIVOSTI

S výsledkem musí být spokojen nejenom samotný restaurátor, ale také zástupci Národního památkového ústavu, kteří na postup pozorně dohlíží. „Naše práce vyžaduje notnou dávku trpělivosti, odhodlání, preciznosti a také kritické sebereflexe. Jak jsem zmínila v případě rozsáhlých doplňků, nelze se spokojit s ledasčím. Musíme být dostatečně sebekritičtí a nelítostně zatočit s výsledkem vlastní práce, a to až do chvíle, kdy jsme spokojeni a shodneme se na tom v celém týmu,“ řekla Macounová za celý restaurátorský tým.

Její práci aktuálně zaměstnává především Slavkov. V tuzemsku ale měla naposledy možnost pracovat například na průčelí kostela svatého Petra a Pavla v areálu Rajhradského kláštera a v minulosti také na obnově vnějšího pláště chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře.

Josef Červinka se zase podílel na restaurování vily Tugendhat v Brně nebo na obnově minaretu v Lednicko-Valtickém areálu. „Společně s kolegou Danem Hvězdou jsme před lety měli možnost pracovat v Tureckém Efesu na restaurování Hadriánova chrámu. Já jsem poté v Turecku na nějakou dobu zakotvila, a pracovala ještě na vlastním projektu restaurování Domiciánovy fontány, také v antickém Efesu. Od doby, co pracuji s kolegy ve Slavkově, jsem si ještě občas zpestřila sezónu výjezdem do Iráku, kde kolegové z Prahy restaurují židovskou synagogu, ale nyní je cestování obtížné a proto se teď budu více věnovat práci doma,“ dodala Dana Macounová.

Jakub Dostál, Vyškovský deník