Vzpomínky na Milana Slezáka

Zemřel ve věku 67 let neočekávaně, náhle, bez slova rozloučení. Na pohřbu 8. října se s ním rozloučila rodina, přátelé a široká, nejen slavkovská veřejnost. Na svého kamaráda a spoluhráče zavzpomínali Jiří Karas Pola (spoluhráč mj. ve skupině Honci, ved. skupiny Poutníci) a Karel Fikar (spoluhráč ve slavkovských hud. skupinách Osada, Výlet a Balada).

J.K.Pola:  Jednou, poslední školní den před vánočními prázdninami v roce 1971 na ZŠ Tyršova jsem byl „po škole“. Když mě z tohoto trestu pustili, tak jsem na chodbě potkal Milana Slezáka, Jirku Kyjovského a Luboše Tesáčka s kytarami, jak jdou zahrát na vánoční pionýrskou besídku. Pionýři byli děvčata a chlapci sdružení ve stejnojmenné organizaci mládeže za socialistického zřízení v naší vlasti. Dostal jsem nabídku ať jdu s nimi účinkovat. Já jsem odpověděl, že neumím hrát na žádný hudební nástroj, ale bylo mi řečeno, že to nevadí, že můžu pískat a budu to celé uvádět - a tak se i stalo. To bylo moje vůbec první hudební vystoupení v životě.

Slovo dalo slovo a na Silvestra téhož roku jsme měli u nás první zkoušku. Naučili jsme se pět písní a ty jsme po půlnoci předvedli mým rodičům a manželům Štamfestovým. To už jsem uměl pár akordů na ukulele a později jsem byl vybrán, ať se naučím na kontrabas. A toho kontrabasu se držím dodnes.

Začali jsme jezdit po různých hudebních soutěžích a vystupovat na koncertech. Časem se sestava rozrostla, ale není mým úkolem teď vzpomínat na všechny bývalé členy skupiny Honci (tak jsme se totiž jmenovali), kteří mi určitě prominou. Já jen ve zkratce zavzpomínám na Milana Slezáka, který nás bohužel před nedávnem navždy opustil.

Éble, to byla totiž Milanova přezdívka, byl hned od začátku z nás všech nejvíce hudebně nadaný. A nejen hudebně. Jeho muzikantský talent jsme mu tiše všichni záviděli, ale on nepatřil k těm, který by se nad nás povyšoval. Byl vždy velmi dobrý kamarád. Já jsem se s ním znal od páté třídy, chodili jsme spolu do skautu, než ho zakázali, hráli jsme spolu v různých dalších kapelách kromě již zmíněných Honců. Chodili jsme na výlety do přírody, jezdili jsme na naše milované Říčky a v posledních letech do Chorvatska a do Staré Říše na Vysočinu.

Milan mi také vždy, jako nepraktickému muži, pomáhal se vším co bylo potřeba, a to i později v mé skupině Poutníci, např. se zvuk. aparátem nebo odvozem na vystoupení.

A najednou tu není… Ještě jsme spolu byli nedávno na pivu, plánovali naše společné akce… a Milan tu už není.  Pořád to nemůžu strávit. Bude mi scházet, byl to můj nejlepší přítel.

Jiří Karas Pola

Karel Fikar: Do Slavkova jsem z Uh. Hradiště začal jezdit v létě r. 1982 za svou budoucí manželkou Tamarou. Ta mě brzy seznámila s partou svých hudebně nadaných kamarádů, kam patřili Karas, Vasil a mnoho dalších … a také Milan Slezák. Ten mě okamžitě zaujal vyzrálým způsobem hry na kytaru a také na banjo. Brnkat jsme spolu ale začali až v 90. letech, kdy jsem už ve Slavkově bydlel.

Ze svého působení v západních Čechách jsem si „přivezl“ kamaráda a zpěváka Oldu Mikuše a v trojce s Milanem časem vznikla countryová skupina Osada, kterou doplnil J. Kubík z Uh. Hradiště na banjo a na bicí Zdeněk „Aampík“ Andrla, kterého později vystřídal Libor Holec. Kapela si na Slavkovsku našla řadu příznivců, ale jak už se to občas stává, po 10 letech se v důsledku různých představ o budoucím vývoji rozešla, a to ne úplně v dobrém. S Milanem jsme o sobě asi pět let neslyšeli a byl to on, kdo navrhl hodit vše za hlavu, a v roce 2015 mě přizval ke spolupráci na novém projektu. Našel vynikajícího zpěváka Honzu Rusnáka a pozval i nestora foukací harmoniky Otu Odehnala a na bicí Libora Holce, později nahrazeného Štěpánem Koudelkou. Ve stejné době kamarádi v Uh. Hradišti zakládali revival Michala Tučného, kam nás oba přizvali.

Tato formace byla úspěšná, ale ve Slavkově nikdy nehrála a my jsme se po dvou letech rozhodli věnovat pouze vlastní kapele Výlet. Ta postupně rozšiřovala svůj záběr z country a folku i o popové a rockové skladby a necelých 10 let rozdávala radost ve Slavkově a okolí. S odchodem do důchodu získal Milan Slezák na muziku více času a rozhodl se pro spolupráci s šikovným folkovým triem Balada (BArča, LAďa, DÁša) a mě s basou vzal opět s sebou. Obě skupiny táhl jako kapelník a jeho kytara byla pilířem instrumentální složky. Kromě toho, že se sám dokázal neustále na kytaru zdokonalovat, pomáhal v rozvoji i mladším muzikantům, organizoval různé akce… měl také výtvarný talent, výborně kreslil a v mládí byl vynikajícím sportovcem.

Miloval přírodu a svého vlčáka Barnyho a věčně byl na nějakém dlouhém výšlapu. Byl otcem rodiny, postavil dům, založil firmu, kterou předal synovi. Je toho málo? A najednou tady Milan není a zbylo po něm prázdno a obrovská díra. Tolika lidem chybí a nikomu se nechce myslet na budoucnost bez něj…. Sbohem, Milane. A díky za vše.

Ing. Karel Fikar